Benátky - Carnevale di Venezia

Karneval v Benátkách, kdo by o něm neslyšel. Rej neuvěřitelně promakaných masek, který jste kdy viděli v jednom z nejhezčích měst. Myslím si, že zvlášť v by to ani nešlo.

Benátky samy o sobě jsou sice velmi pěkné, všude spoustu kanálů, které kupodivu mají krásně tyrkisovou vodu, uliček, kde neprojdou dva lidi vedle sebe a krásných schovaných budov, které musíte opravdu hledat, pokud sebou nemáte průvodce. Mapa zde totiž moc nefunguje, jak je to s GPS, to vám nepovím.
Z Čech jsme vyrazili se sestrou a dalšími účastníky zájezdu někdy okolo 9 hodiny večerní a v Lido di Ezolo jsme se ocitli okolo 7 ráno. Když se nad tím tak zamyslím, jízda autobusem narvaným lidma až po strop, je celkem šílená. Dvoupatrový autobus a žádné místo navíc, dovedete si představit, jak to funguje? Vydýchaný vzduch, cizí rozhovory, nedejbože nějakej smraďoch okolo, málo místa a ještě méně místa, než by vám bylo příjemné. To je přesně zájezd autobusem. Ale zase nemusíte řídit, hledat místo na parkování, tankovat a tak.
Takže do Benátek jsme dopluli lodí. To bylo fakticky super. Když vjíždíte do kanálu Grande a na dohled máte všecky ty krásné památky a hlavně ještě skoro žádné lidi, je to ohromující. Osobně na mě pak doléhá fakt, že lidé dnešní doby by nic takového už postavit nedokázali, nebo by jim to trvalo přinejmenším dvakrát delší dobu jak stavba tunelu Blanka a dopadlo by to hůř jak tunel Blanka.

Opravdu zlomek minutky jsem byla přesvědčená, že budeme chodit s průvodcem. Neříkám, že byl nějaký špatný, to vůbec ne.. A nejspíše i dost věděl, ale než by člověk vyposlechl všechny ty informace o každé z památek, tak by vyrostl o deset centimetrů V mém případě už bych se nevešla do dveří. Takže ještě že jsem si pro případ nouze vytiskla dvě mapy na papír a několik screenů obrazovky. Mohla jsem si taky zapnout gps, ale už z principu nechci cpát další prachy operátorům přímo do kapsy a oflinovou jsem si zapomněla stáhnout. Takže jsme začaly u mostu vzdechů a pokračovali na náměstí sv. Marka. Už cestou jsme potkaly několik masek. Dokonale nastrojené strnule pózovali a nakláněli zrcátka na každého fotografa.

Musím říct, že půjčený objektiv 16-80mm se velmi vyplatil. Nemusela jsem se drát mezi lidma až úplně do popředí a stačilo stát v pozadí a počkat, až se maska podívá.
Benátky nejsou nijak velké, řekla bych, že bez zbytečných zastávek se dají projít za dopoledne. Jenže to se nesmíte ztratit v opravdu úzkých uličkách. Několikrát jsme obešly kostel dokola aniž by jsme ho viděly a budovu s točitými schody jsme našly až po půlhodině bloudění. Všechny budovy vám po chvíli přijdou dost podobné, ne-li stejné, všechny takové neudržované a kolem bordel. Při hledání knihkupectví Libreria Acqua Alta jsme se dostaly do uliček, kde se nejspíš turisté často nepohybují a bylo to celkem znát. Ztrhané omítky, směsice pachu čpavku a pracího prášku a všude mokro. Nijak krásný pohled.
Každopádně to knihkupectví bylo neuvěřitelné. Staré knihy tvořily celou stěnu, uvnitř gondola plná knih a nakonec největší atrakce books staps. Knihy nejen italské, ale i anglické a německé, většinou staré klasiky. Spousta pohlednic a starých obrázků. Jakoby to místo dýchalo přímo z historie.

Když jsme se konečně vymotaly z centra města, dostaly jsme se k Ponte di Rialto. Nádherný most, díky kterému se dostanete z jednoho břehu kanálu Grande na druhý. Jediná smůla, že už byl všude mrak lidí. Vůbec jsme se nemohly procpat mezi davem. Nakonec jsme však poobědvaly zásoby z domova hned u paty mostu a sledovaly přitom zámožné turisty, jak se nechávají vozit gondolou. Mimochodem cena gondoly se pohybuje od 60 do 80 euro. Samozřejmě, když se vás tam naskládá 6, tak už to tolik nebolí, ale stejně, je to pěkný biznys.
 Ledabylou procházkou jsme se prošly po celých benátkách a ve 14:30 už jsme neměly co dělat. Ségra měla horečku a už začínala být vážně na pěst, takže jsme se vykydly na břeh jednoho z kanálů a počkaly až nás něco napadne. Nakonec jsme se ještě vydaly na náměstí sv. Marka, kde už bylo tolika lidí, že jsme raději šly pryč. Jako zázrakem nás nikdo neokradl.
Večer to teprve začlo všechno ožívat. Masky se začaly shromažďovat na náměstí a všude svítily takové ty světýlka jako na Vánoce. Atmosféra dění se celá změnila. Nádhera. Škoda, že jsme odjížděli tak brzo, naše loď odplouvala už v 19. hodin.

Pokud jedete do Benátek, nezapomeňte si vzít: Spoustu peněz, jídlo je drahé a pokud chcete nějaký suvenýr.. Pláštěnku, my jsme měli sice krásně, ale instagram prozrazuje, že tam celkem často prší. Trpělivost, oceníte ji při procházení mezi lidmi. Dobrou mapu, i když pochybuju, že vám to pomůže. A samozřejmě foťák, stojí to za zaznamenání.

Shrnutí zájezdu: Já si to moc užila, škoda že to byl jen jeden den..

Sýkorky a AF-P Nikkor 70-300mm, 1:4.5-6.3G ED

Máme v práci možnosti si půjčit nějaký objektiv, tak jsem ji využila a vypůjčila jsem si Nikkor 70-300mm. Musím říct, že se mi celkem líbí, už kvůli celkem velkému zvětšení, které lze udržet v ruce.

Celkově objektiv není nijak těžký a ani příliš velký. Do mých holčičích rukou úplně akorát. Parametry a informace kolik jakých čoček má, si jistě sami najdete v nějakým odborným e-shopu, to tady nebudu popisovat.
Ale co je zajímavé, je ten zaostřovací režim AF-P. Objektiv vám nepoběží na všechny typy DXových zrcadlovek, ale jen na vyšší modely, jako D3300, D5200, D7100 a výš, což je trochu omezující, pokud máte starší model. AF-P je vlastně nový krokový motor, který Nikon dává zatím jen do tohoto objektivu a setového 18-55mm. Jestli znáte u jiných motorů, když zaostřujete na určitý bod, tak objektiv přejede a následně se až vrátí ke zmíněnému bodu. Tohle se vám s AF-P nestane. Rychle a přesně zaostří. Za to má u mě palec nahoru.

Světelnost malinko pokulhává, ale za 10 litrů toho ani moc chtít nemůžeme. Fotky, které uvidíte, jsou v cloně 6,3, tedy v nejnižší možné cloně, kterou vykouzlíte na největší přiblížení. Dokážu si představit, že za normálního denního světla to nebude žádný problém, ale já fotila z domova sýkorky na zahradě, kde mi ještě světlo tlumí pergola zapadaná sněhem. Takže jsem trochu zápasila s nastavením. Nakonec jsem musela nastavit vyšší ISO (což mě osobně je hrozně proti srsti), abych neměla sýkorky totálně rozmazané. Není to sice úplně dokonalá ostrost, ale řekla bych, že to ujde.

Takže sečteno podtrženo, Nikkor 70-300mm není vůbec špatný. Do budoucna určitě zvážím jeho koupi do své výbavy. Zkusím ho ještě porovnat s Tamronem, ale myslím, že 10k není zlá cena za to, co tenhle hubeňour umí.

    

Terčino údolí

Asi by se dalo najít hezčí místo na nedělní procházku, ale letos se opravdu poštěstilo a v Terčině údolí u Nových Hradů zamrzl vodopád. Tak jsme jako rodinka po čase vyrazili na výlet.

Zřícenina Modrého domku

Cesta tam byla opravdu úmorná, i když ne příliš dlouhá. Jde o to, že s kocovinou se špatně cestuje. Ale přece bych si to nenechala ujít. Takže jsme zaparkovali a vydali se asi tak 2km, možná i méně za vodopádem. Nemyslete si, že když neznáte Terčino údolí vy, že ho nezná nikdo. Celou cestu jsme šli štrůdl s dalšími a dalšími lidmi. 

Asi nejvtipnější na tom všem bylo, že jak je střídavě obleva, mrzne a do toho stovky udusávačů, co udělají z menší ledovky pořádnou dráhu. Možná kdybych se u zříceniny modrého domku rozjela, tak bych dobruslila až k tomu vodopádu. Takže lidi s kočárkama a i bez kočárků se všichni snažili udržet na nohách a lezli tak po svazích v domění, že ještě nikdo před nima tudy nelezl a tak určitě nepodklouznou. Chyba, všecko to bylo úplně o hubu. 

Nakonec, když už jsme se teda nějakým způsobem dostali až k tomu vodopádu, kterej už byl stejně z půlky roztátý, protože jsme nebyli schopni jet týden před, kdy ještě mrzlo jak praštilo, tak jsem si říkala, že přece nemůžu odejít, aniž bych ulovila nějakou hezkou fotku. 

Nejsem si moc jistá, jestli je to prostě jenom karma, nebo mám jen smůlu, ale samozřejmě když svítilo to nejhezčí slunce, což bylo tak 5 minut, tatík se rozhodl, že mi nutně musí ukázat jak se zachází s foťákem, kterej neumí ani zapnout. Takže rozhodně nejsem spokojená se svým fotografickým výsledkem z této výpravy, ale nedá se nic dělat, jiný už to nebude a pro nový pojedu možná další rok.

Výšlap na Javořici

Kdo neví kde je Javořice? Stačí zajet na Vysočinu do Studené, Mrákotína nebo na Řásnou a odsud už pěšky po turistických značkách.
Každoročně se na Javořici koná silvestrovský výstup na počest Vlasty Javořické (romanopiskyně) pod záštitou klubu českých turistů z Telče a měst Studená a Mrákotín. Každoročně se zde vybírá 20 Kč na handicapované spoluobčany s Novoročním čtyřlístkem. A nemyslete si, že tam chodí málo lidí, obvykle se u vysílače sejde kolem 5 000 návštěvníků.

A jak jsem se tam ocitla já?
Každý o tom mluví, všichni se chystají už několikátým rokem, jenom Mašlík o tom slyší poprvé. Takže jsem si sehnala kamaráda, který se nechá zlákat na túru. Prvně jsme přemýšleli, že bychom vyrazili ve sjednaný čas zahájení pochodu jako většina lidí ze Studené, ale my musíme mít něco extra. Takže jsme zvolili kapánek kratší cestu, tedy nějakých 10 km z Mrákotína a zpět.

A už jsme zabloudili :D

Úspěšně jsme se vylodili z červeného Ferráriho a už prvních pár metrů bylo celkem kritických. Prostě dva nesportovci se rozhodli začít něco dělat. Měli jsme na těch deset kiláků asi dvě a půl hodiny, tak jsme si říkali, že to určitě zmáknem. Samozřejmě jsem sebou musela táhnout i svůj novej a mega těžkej foťák, takže záda mi umíraly dosti brzo, ale co neuděláš pro pěknou fotku..
Nebudu popisovat každý krok naší výpravy, protože by to byla nuda, ale řeknu vám, že místo 5 km jsme nachodili 9. Dvakrát jsme zabloudili, protože když máš jít po žluté, tak se jí máš držet, to byla novinka dne. Prolezli jsme všema možnýma křoviskama a hlubokým sněhem, takže když jsme po dvou hodinách konečně vystoupali až na vrchol, tak jsme byli značně promáčeni a opoceni zároveň.
Jako čekali jsme, že tam bude hodně lidí, ale takovej masakr úplně ne. Lidi všude, ohromný fronty na klobásy, ale zase čaj zadarmo a skvělá polívka za dvacku. V půl 1 odpoledne jsme si poslechli proslov, snědli svačinu, koupili si Studenský knoflík a mohli jsme vyrazit k autu dalších 9 km. Dolů to bylo ještě horší, protože prostě klouby dostávají neskutečně zabrat, ale zase krásně svítilo sluníčko, kolem už bylo málo lidí a hřála nás polívka v břiše. Co víc si přát, že?

Nakonec skvělá aplikace Superlife spočítala, že jsme ušli 21 km, což je o 11 víc, než bylo v plánu, ale i s naší pojakšenou fizičkou jsme to zvládli na jedničku.

Takže každému zájemci o Silvestrovský výstup vzkazujeme jen to,že se má prostě držet lidí a správného značení, GPS nepomáhá! Nicméně včele doporučujeme, vážně je to moc pěkný ukončení roku, příště jdeme zas. A nebo možná dřív v dubnu, kdy se koná nějaký další pochod na Javořici.

Přidávám nějaké fotky jak z mobilu, tak i z Nikonka, snad je doufám poznat, kdetý jsou z čeho :D A budu ráda, když mi napíšete do komentářů, jestli jste se taky rozhodli být na silvestra akční, nebo jste upřednostnili klasiku.